1.

amone!“

Studený vítr Eleně rozevlál vlasy kolem obličeje a rval její lehký svetřík. Dubové listy vířily mezi řadami žulových náhrobků a stromy se zuřivě srážely větvemi. Elena měla studené ruce, chladem necítila tváře ani rty, ale stála proti vyjícímu větru zpříma a znovu zakřičela:

„Damone!“

Tohle počasí byla demonstrace jeho Síly, která ji měla odstrašit. Nepodaří se mu to. Myšlenka, jak asi byla stejná Síla použita proti Stefanovi, v ní probudila žhavý vztek, který spaloval její vnitřní já navzdory ledovému větru. Jestli Damon Stefanovi něco udělal, jestli ho zranil…

„Krucinál, odpověz mi!“ zakřičela směrem k dubům, které lemovaly hřbitov.

Utržený dubový list se jako seschlá hnědá ruka snesl k jejím nohám, ale nedočkala se odpovědi. Obloha byla šedá jako sklo, šedá jako náhrobky, které ji obklopovaly. Elena pociťovala vztek a zklamání, které ji pálily v hrdle. Ramena jí poklesla. Mýlila se. Damon tu přece jen nebyl; byla sama s vyjícím větrem.

Otočila se – a zalapala po dechu.

Stál přímo za ní, tak blízko, že se její oblečení otřelo o jeho, když se otáčela. Na tuhle vzdálenost by cítila přítomnost jiného člověka, vnímala by jeho tělesné teplo nebo slyšela nějaký zvuk. Ale Damon samozřejmě člověk nebyl.

Ustoupila o několik kroků, než se přiměla zastavit. Všechny instinkty, které spaly, když křičela do větru, ji nyní naléhavě žádaly, aby se dala na útěk.

Zatnula pěsti: „Kde je Stefan?“

Mezi Damonovým tmavým obočím se objevila rýha: „Jaký Stefan?“

Elena pokročila dopředu a dala mu facku.

Nenapadlo ji to až do chvíle, než to skutečně udělala, a dokonce i potom sotva dokázala uvěřit, že to skutečně provedla. Ale byla to pořádně silná facka, kterou mu uštědřila veškerou silou, kterou v sobě sebrala, až Damonovi odletěla hlava ke straně. Ruka ji pálila. Stála před ním, pokoušela se zklidnit dech a prohlížela si ho.

Byl oblečený stejně, jako když ho viděla poprvé, v černém. Jemné černé boty, černé džíny, černý svetr a kožená bunda. A vypadal jako Stefan. Nechápala, jak to mohla předtím přehlédnout. Měl stejné tmavé vlasy, stejně světlou pleť a také vypadal znepokojivě dobře. Ale jeho vlasy byly rovné, ne vlnité, oči měl černé jako půlnoc a krutá ústa.

Pomalu otočil hlavu zpět a pohlédl na ni. Všimla si, jak se mu rudne místo, kam ho udeřila.

„Nelži mi,“ řekla a hlas se jí třásl vzteky. „Vím, kdo jsi. Vím, co jsi. Včera večer jsi zabil pana Tannera. A teď zmizel Stefan.“

„Opravdu?“

„Ty víš, že ano!“

Damon se usmál a pak náhle úsměv zmizel.

„Varuju tě, jestlis mu ublížil…“

„Tak co?“ zeptal se. „Co uděláš, Eleno? Co bys mi vůbec mohla udělat?“

Elena ztichla. Najednou si uvědomila, že vítr ztichnul. Den kolem nich tonul ve smrtelném tichu a oni stáli nehybně ve středu jakéhosi ohromného kruhu sil. Zdálo se, jako by všechno kolem, olověná obloha, duby, rudé buky i samotná zem s ním byly v nějakém spojení, jako by si bral síly přímo od nich. Stál tam se vzpřímenou hlavou, oči měl neproniknutelné a plné podivných světel.

„Ještě nevím,“ zašeptala, „ale já na něco přijdu. To mi věř.“

Nahlas se rozesmál, až se Eleně zastavilo srdce a pak začalo bít jako splašené. Bože, jak je krásný. Ba ne, krásný bylo jen nevýstižné a bezbarvé slovo. Jako obvykle jeho smích trval jen okamžik, ale i když opustil jeho rty, stopy smíchu mu zůstaly v očích.

„Věřím ti,“ odpověděl a uvolnil se. Rozhlédl se po hřbitově. Pak se otočil zpět a vztáhl k ní ruku. „Pro mého bratra jsi příliš dobrá,“ pronesl ležérně.

Elenu nejprve napadlo jeho ruku odrazit, ale nechtěla se ho znovu dotknout. „Řekni mi, kde je.“

„Možná později – a za určitou cenu.“ Stáhl ruku přesně ve chvíli, kdy si Elena uvědomila, že nosí stejný prsten jako Stefan – stříbrný s modrým kamenem lapisem lazuli. Zapamatuj si to, pomyslela si naléhavě. Je to důležité.

„Můj bratr,“ pokračoval Damon, „je blázen. Myslí si, že vypadáš jako Katherine, a proto jsi stejně slabá a dáš se stejně snadno vést. Ale to se mýlí. Cítil jsem tvůj hněv z druhé strany města. Cítím ho i teď, jako bílý svit pouštního slunce. Máš sílu, Eleno, i ve svém lidském stavu. Ale mohla bys být o tolik silnější…“

Zírala na něho, nechápala, o čem to mluví, a nelíbila se jí změna tématu. „Nevím, o čem to mluvíš. A co to má společného se Stefanem?“

„Já mluvím o Silách, Eleno.“ Náhle přistoupil blízko k ní, oči ponořil do jejích a promluvil měkkým a naléhavým hlasem: „Zkoušela jsi všechno, a nic tě neuspokojilo. Jsi dívka, která má všechno, ale vždycky existovalo něco těsně mimo tvůj dosah, něco, co jsi zoufale potřebovala, ale co jsi nemohla mít. A já ti to nabízím. Sílu. Věčný život. A pocity, jaké jsi nikdy předtím neprožila.“

V tu chvíli pochopila a v hrdle jí stoupla žluč. Zakuckala se hrůzou a odporem. „Ne.“

„Proč ne?“ zašeptal. „Proč to nezkusit, Eleno? Buď k sobě upřímná. Není pravda, že určitá část tebe to chce?“ Jeho tmavé oči byly plné žáru a naléhavosti, držely ji ve svém zajetí, nedokázala uhnout pohledem. „Dokážu v tobě probudit věci, které po celý tvůj život dosud spaly. Jsi dost silná, abys mohla žít v temnotách, aby ses z nich dokázala těšit. Můžeš se stát královnou stínů. Proč si tu Sílu nevzít, Eleno? Dovol mi, abych ti pomohl se jí zmocnit.“

„Ne,“ odpověděla a odtrhla svůj pohled od jeho. Nebude se na něj dívat, už mu nedovolí, aby jí tohle dělal. Nedovolí mu, aby ji donutil zapomenout… donutil zapomenout…

„Je to to nejzákladnější tajemství, Eleno,“ lákal ji. Jeho hlas ji laskal stejně jako konečky prstů, kterými se dotýkal jejího hrdla. „Budeš šťastná jako nikdy předtím.“

Existuje něco strašně důležitého, na co si musí vzpomenout. Používá Síly, ale ona mu to nedovolí, aby ji donutil zapomenout…

„A budeme spolu, ty a já.“ Chladné konečky prstů ji hladily ze strany po hrdle a pak vklouzly pod límeček jejího svetru. „Jen my dva, navěky.“

Náhle pocítila bodavou bolest, když jeho prsty zavadily o dvě drobné ranky na jejím hrdle, a mysl se jí vyjasnila.

Donutit ji zapomenout… na Stefana.

Tohle se snažil vypudit z její mysli. Vzpomínku na Stefana, na jeho zelené oči a úsměv, ve kterém se vždy skrýval smutek. Ale nic už teď nemohlo vyhnat Stefana z její hlavy, ne po tom, co spolu sdíleli. Odtáhla se od Damona a odstrčila ty studené prsty stranou. Zpříma na něj pohlédla.

„Já jsem už našla to, co chci,“ oznámila mu krutě. „A toho, s kým chci být navěky.“

Jeho oči zahalila temnota, studený vztek se chvěl ve vzduchu mezi nimi. Při pohledu do těch očí se Eleně vybavila kobra chystající se zaútočit.

„Nebuď stejně hloupá jako můj bratr,“ zasyčel. „Nebo s tebou naložím tak jako s ním.“

Teď měla strach. Nedokázala si pomoci, zmocňoval se jí chlad a zakusoval se jí až do kostí. Vítr se zase začal zvedat a větve začaly poletovat. „Řekni mi, kde je, Damone.“

„V tuhle chvíli? To nevím. Nemůžeš na něj přestat myslet alespoň na okamžik?“

„Ne!“ Zachvěla se, vlasy se jí už zase rozevlály kolem obličeje.

„A to je pro dnešek tvoje konečná odpověď? Jsi si naprosto jistá, že se mnou chceš hrát tuhle hru, Eleno? Následky rozhodně nebudou k smíchu.“

„Já jsem si jistá.“ Musí ho zastavit, než k ní zase pronikne. „A nemůžeš mě zastrašit, Damone, copak sis toho nevšiml? V tu chvíli, kdy mi Stefan prozradil, co jsi zač a co jsi udělal, jsi ztratil veškerou moc, kterou jsi snad nade mnou mohl mít. Nenávidím tě. Připadáš mi odporný. A není nic, co bys mi mohl udělat, už ne.“

Jeho obličej se proměnil, smyslnost v jeho rysech se pokřivila a zmrzla, až mu ve tváři zůstala jen krutost a hořká tvrdost. Rozesmál se a ten smích trval a trval. „Nic?“ zeptal se. „Můžu ti udělat cokoli, tobě i těm, které miluješ. Eleno. Ty nemáš ani ponětí o tom, co všechno dokážu. Ale ty se poučíš.“

Ustoupil zpět a vítr projel Elenou jako nůž. Připadalo jí, že se jí rozostřuje zrak; jako by jí před očima tančily vločky světla.

„Přichází zima, Eleno,“ řekl Damon a jeho hlas zněl jasně a mrazivě dokonce i přes vytí větru. „To je nelítostné období. A než přijde, tak se poučíš, co jsem a nejsem schopen udělat. Než přijde zima, spojíš se se mnou. Budeš moje.“

Vířící bělost ji oslepovala, už nedokázala rozeznat temný obrys jeho postavy. Nyní se dokonce začal vytrácet i jeho hlas. Objala se pažemi a sklonila hlavu, celé tělo se jí třáslo. Zašeptala: „Stefane…“

„Jo, a ještě jedna věc,“ vrátil se Damonův hlas. „Předtím ses ptala na mého bratra. Neobtěžuj se ho hledat, Eleno. Včera v noci jsem ho zabil.“

Škubla hlavou vzhůru, ale neviděla nic, jen omračující bělost, která ji pálila v nose i na tvářích a ulpívala jí na řasách. Teprve ve chvíli, když se bílé krystalky začaly usazovat na její kůži, si uvědomila, co to vlastně je – sněhové vločky.

Bylo prvního listopadu a sněžilo. Slunce nad hlavou zmizelo.

2.

ad opuštěným hřbitovem se vznášelo nepřirozené šero. Sníh Eleně oslepoval oči a vítr se zakusoval do těla, jako by vkročila do proudící ledové vody. Přesto se však tvrdohlavě odmítala obrátit k modernímu hřbitovu a silnici za ním. Pokud dokázala odhadnout, Wickery Bridge byl přímo před ní. Zamířila k němu.

Policie našla Stefanovo opuštěné auto vedle Old Creek Road. To znamená, že ho nechal někde mezi Drowning Creek a lesem. Elena klopýtala po zarostlé stezce hřbitovem, ale šla pořád dál. Musela mít hlavu skloněnou a pažemi k sobě tiskla svetřík. Zná přece tenhle hřbitov celý život a dokáže najít cestu i poslepu.

Než překročila most, třásla se jako ratlík. Už nesněžilo tak hustě, ale vítr byl ještě pronikavější. Prostupoval jí oděvem, jako by byl jen z tenkého papíru, a bral jí dech.

Stefan, pomyslela si, zahnula na Old Creek Road a plahočila se k severu. Nevěřila tomu, co řekl Damon. Kdyby byl Stefan mrtvý, věděla by to. Je naživu, někde je, a ona ho musí najít. Může být kdekoli v téhle vířící bílé záplavě; může být zraněný, může zmrznout. Elena matně cítila, že už neuvažuje racionálně. Veškeré její myšlenky se upnuly k jediné myšlence: Stefan. Najít Stefana.

Bylo čím dál těžší držet se cesty. Vpravo stála řada dubů a vlevo uháněly bystré vody Drowning Creeku. Zavrávorala a zpomalila. Vítr jí už nepřipadal tak hrozný, ale cítila se strašně unavená. Potřebovala si na chvíli sednout, alespoň na minutku.

Když klesla vedle silnice, uvědomila si, jak byla hloupá, když se Stefana vydala hledat. Stefan za ní přijde. Všechno, co musí udělat, je zůstat tady a čekat. Pravděpodobně ji už hledá.

Elena zavřela oči a opřela si hlavu o kolena. Bylo jí teď mnohem tepleji. Myšlenky se jí zatoulaly a uviděla Stefana – viděla, jak se na ni usmívá. Objímal ji silnými a jistými pažemi a ona se o něj opřela, šťastná, že už necítí strach a napětí. Byla doma. Byla tam, kam opravdu patří. Stefan nedovolí, aby jí někdo ublížil.

Ale pak si uvědomila, že místo objímání s ní Stefan třese. Rušilo to ten nádherný pokojný mír jejího odpočinku. Viděla jeho tvář, bledou a naléhavou, a zelené oči potemnělé bolestí. Pokoušela se mu říct, aby zůstal v klidu, ale neposlouchal. Eleno, vstávej, říkal a ona cítila podmanivou sílu jeho zelených očí, která ji nutí to udělat. Eleno, okamžitě vstaň…

„Eleno, vstávej!“ Ten hlas byl vysoký a vyděšený. „Tak dělej, Eleno! Vstaň! Nedokážeme tě odnést!“

Elena zamrkala a zaostřila na obličej před sebou. Byl drobný a měl tvar do srdíčka, s bledou, skoro průhlednou pletí, a lemovaly ho záplavy zrzavých vlasů. Veliké hnědé oči s vločkami zachycenými na řasách ustaraně hleděly do jejích.

„Bonnie,“ řekla pomalu. „Co tu děláš?“

„Pomáhá mi tě najít,“ ozval se druhý, o něco hlubší hlas vedle Eleny z druhé strany. Trošku se pootočila a zahlédla elegantně vykroužené obočí a olivovou pleť. Meredithiny tmavé oči, obvykle tak ironické, na ni nyní pohlížely také s obavami. „Vstaň, Eleno, pokud se nechceš stát ledovou princeznou doopravdy.“

Elena byla celá pokrytá sněhem jako bílým kožichem. Ztuhle se postavila a ztěžka se opřela o kamarádky. Kráčely k Meredithinu autu.

V autě by mělo být tepleji, ale jak Elena pomalu přicházela k sobě, začala se opět třást a zjišťovala, jak velká zima jí ve skutečnosti je. Zima je nelítostné období, pomyslela si, když se Meredith rozjela.

„Co se děje, Eleno?“ ozvala se Bonnie ze zadního sedadla. „Co jsi proboha chtěla dělat, když jsi takhle utekla ze školy? A kde ses vzala tady?“

Elena zaváhala, ale pak zavrtěla hlavou. Nic si nepřála víc, než všechno říct Bonnie a Meredith. Říct jim celý ten děsivý příběh o Stefanovi a Damonovi a vyprávět, co se včera v noci skutečně stalo panu Tannerovi – i co se odehrálo potom. Ale to nemohla. I kdyby jí uvěřily, nebylo to její tajemství, neměla právo to říct.

„Všichni jsou venku a hledají tě,“ řekla Meredith. „Celá škola je vzhůru nohama a tvoje teta je bez sebe strachy.“

„To mě mrzí,“ řekla Elena sklesle a pokoušela se zastavit mohutný třes po celém těle. Zahnuly do Maple Street a zaparkovaly u jejího domu.

Teta Judith čekala uvnitř a nahřívala deky. „Věděla jsem, že jestli tě najdou, budeš napůl zmrzlá,“ prohlásila nuceně radostným hlasem, když Elenu objala. „Sníh první den po Halloweenu! Nemohla jsem tomu uvěřit. Kde jste ji našly, děvčata?“

„Na Old Creek Road, kousek za mostem,“ odpověděla Meredith. Z úzkého obličeje tety Judith se vytratila barva. „Blízko hřbitova? Kde se odehrály ty útoky? Eleno, jak jsi mohla?“ Hlas se jí vytratil, když na Elenu pohlédla. „Zatím o tom nebudeme mluvit,“ prohlásila a pokusila se opět o radostný tón. „Nejdřív tě svlíkneme s těch mokrých šatů.“

„Jakmile uschnu, musím zpátky,“ prohlásila Elena. Mozek jí už opět fungoval a jediná věc jí byla naprosto jasná: ve skutečnosti venku neviděla Stefana, byl to jen sen. Stefan se stále pohřešuje.

„Nic takového nemusíš,“ oponoval jí Robert, snoubenec tety Judith. Elena si do té chvíle sotva všimla, že stojí stranou. Ale jeho tón nepřipouštěl žádnou diskusi. „Stefana hledá policie a ty necháš její práci jim,“ oznámil rozhodně.

„Jenže policie si myslí, že zabil pana Tannera. Ale on to neudělal. To snad víte, ne?“ Zatímco jí teta Judith pomáhala sundat promočený svetr, dívala se Elena z jedné tváře do druhé a pátrala v nich po náznaku pochopení, ale všechny vypadaly stejně. „Přece víte, že to neudělal,“ zopakovala skoro zoufale.

Rozhostilo se ticho. „Eleno,“ řekla nakonec Meredith. „Nikdo z nás si o něm nechce myslet, že to udělal. Ale – prostě to vůbec nevypadá dobře, že takhle utekl.“

„On neutekl. Neutekl! On ne…“

„Eleno, tiše,“ umlčela ji teta Judith. „Nerozčiluj se. Bojím se, že budeš nemocná. Venku je hrozná zima a ty jsi na dnešek spala jen pár hodin…“ Položila jí ruku na čelo.

Najednou toho na Elenu už bylo moc. Nikdo jí nevěří, dokonce ani její přátelé a rodina. V tu chvíli si připadala obklopená samými nepřáteli.

„Nejsem nemocná,“ vykřikla a odtáhla se. „Ani nejsem blázen – a myslete si, co chcete. Stefan nezabil pana Tannera a neutekl a je mi jedno, že tomu nikdo z vás nevěří…“ Zarazila se a vzlykla. Teta Judith ji začala obskakovat, zaháněla ji nahoru se převléci a ona se nechala. Ale když teta prohlásila, že musí být unavená, odmítla jít do postele. Místo toho, jakmile se trochu zahřála, uvelebila se v obýváku na pohovce u krbu, zabalená v dekách. Telefon vyzváněl celé odpoledne a slyšela, jak teta Judith mluví s jejími přáteli, sousedy, se školou. Všechny ujistila, že Elena je v pořádku. Ta… tragédie včera v noci ji poněkud rozrušila, to je všechno. Zdá se, že má trochu horečku. Ale jakmile si trochu odpočine, bude zase úplně v pořádku.

Meredith a Bonnie zůstaly s ní. „Chceš si o tom promluvit?“ zeptala se Meredith potichu. Elena zavrtěla hlavou a zírala do ohně. Všichni jsou proti ní. A teta Judith se mýlí; není v pořádku. A nebude v pořádku, dokud se Stefan nenajde.

Zastavil se i Matt, sníh poprášil jeho blond vlasy i tmavomodrou sportovní bundu. Když vešel do pokoje, Elena k němu s nadějí vzhlédla. Matt včera pomohl zachránit Stefana, když ho zbytek školy chtěl lynčovat. Ale dnes jeho oči na její pohled plný naděje odpovídaly jen střízlivým politováním. Starost v těch modrých očích byla jen a jen kvůli ní.

Zklamání bylo skoro nesnesitelné. „Co tu děláš?“ ptala se Elena. „Dodržuješ svůj slib a ‚staráš se o mě‘?“

V jeho očích se objevil záblesk bolesti, ale hlas se mu nezachvěl. „To možná taky. Ale chtěl bych se o tebe postarat i bez toho, bez ohledu na nějaké sliby. Měl jsem o tebe strach. Poslyš, Eleno…“

Neměla ale náladu někoho poslouchat. „Jsem v pořádku, děkuju. Zeptej se kohokoli okolo. Takže si můžeš přestat dělat starosti. Kromě toho nevím, proč bys měl dodržovat slib daný vrahovi.“

Matt zaskočeně pohlédl na Meredith a Bonnie. Pak bezmocně zavrtěl hlavou. „To není fér.“

A Elena nechtěla být fér. „Jak jsem řekla, můžeš si přestat dělat starosti o mě i o moje záležitosti. Jsem v pořádku, děkuju.“

Sdělení bylo víc než jasné. Matt se otočil ke dveřím právě, když se teta Judith objevila s obloženými chleby.

„Omlouvám se, musím jít,“ zamumlal a pospíchal ke dveřím. Odešel a ani se neohlédl.

Meredith, Bonnie, teta Judith a Robert se během brzké večeře u krbu pokoušeli udržovat konverzaci. Ale Elena nemohla ani jíst, ani mluvit. Jediný, kdo nebyl zkroušený, byla Elenina sestřička Margaret. S optimismem čtyřletých se přitulila k Eleně a nabízela jí ze svých halloweenských cukrátek.

Elena svou sestru pevně objala a na okamžik přitiskla tvář do jejích světlých vlásků. Kdyby se za ní Stefan mohl zastavit nebo poslat vzkaz, už by to udělal. Nic na světě by ho nemohlo zastavit, pokud není vážně zraněný nebo někde uvězněný nebo…

Nedovolí si myslet na to poslední ‚nebo‘. Stefan je naživu; musí být naživu. Damon je lhář.

Ale Stefan má potíže a ona ho musí nějak najít. Dělala si s tím starosti celý večer a zoufale se snažila vymyslet nějaký plán. Jedna věc byla zřejmá; je v tom sama. Nikomu nemůže věřit.

Začalo se stmívat. Elena se zavrtěla na pohovce a zívla.

„Jsem unavená,“ řekla tiše. „Možná budu přece jenom nemocná. Myslím, že si půjdu lehnout.“

Meredith ji pozorovala bedlivým pohledem. „Slečno Gilbertová,“ obrátila se na tetu Judith, „zrovna jsem přemýšlela o tom, že bychom možná mohly u Eleny přespat a dělat jí společnost.“

„To je výborný nápad,“ souhlasila potěšeně teta Judith. „Pokud to vašim rodičům nebude vadit, budu ráda, když tu zůstanete.“

„Do Herronu je to kus cesty, myslím, že tu také zůstanu,“ ozval se Robert. „Můžu se tady natáhnout na gauči.“ Teta Judith protestovala, že nahoře jsou přece místnosti pro hosty, ale Robert jinak nedal. Gauč mu bude stačit, prohlásil.

Eleně stačilo podívat se z gauče do haly a uvědomila si, že odsud jsou jasně vidět vstupní dveře. Seděla ztuhlá jako kámen. Naplánovali to společně nebo se na tom alespoň teď shodli. Chtěli zajistit, aby se nedostala z domu.

Když se o chvíli později vynořila z koupelny zavinutá do svého červeného hedvábného kimona, našla Meredith a Bonnie, jak sedí na její posteli.

„No, zdravím Rosencrantze a Guildensterna,“ řekla hořce.

Bonnie, která předtím působila sklíčeně, vypadala nyní vylekaně. Pohlédla nejistě na Meredith.

„Ví, kdo jsme. A myslí si, že špehujeme pro její tetu,“ vysvětlila jí Meredith. „Eleno, tak to není. Copak nám ani trochu nevěříš?“

„Já nevím. Můžu vám věřit?“

„Jasně, protože my jsme tvoje kamarádky.“ Než se Elena stačila pohnout, Meredith vyskočila z postele a zavřela dveře. Pak se obrátila k Eleně. „A teď mě proboha alespoň jednou v životě poslouchej, ty malej pitomečku. Je pravda, že nevíme, co si myslet o Stefanovi. Ale copak nevidíš, že za to můžeš ty? Od té doby, co jste se dali dohromady, nám nic neříkáš. Stala se toho spousta, o čem jsi nám nepověděla. Nebo jsi nám alespoň neřekla všechno. Ale navzdory tomu, navzdory všemu ti pořád věříme. Pořád nám na tobě záleží. Pořád za tebou stojíme, Eleno, a chceme ti pomoct. A pokud to nevidíš, jsi opravdu pitomá.“

Elena pomalu přejela pohledem z Meredithina tmavého naléhavého obličeje na Bonniinu bledou tvář. Bonnie přikývla.

„Je to tak,“ souhlasila a mrkala, jako by potlačovala slzy. „I když nás už nemáš ráda, my tě rády máme.“

Elena cítila, jak se i jí zalévají oči slzami, a její příkrý výraz povolil. A pak Bonnie vyskočila z postele, všechny tři se objaly a Elena už nedokázala zadržet slzy, které se jí koulely po tváři.

„Omlouvám se, že jsem s vámi nemluvila,“ řekla. „Vím, že tomu nerozumíte, a já vám dokonce ani nemůžu vysvětlit, proč vám nesmím říct všechno. Prostě nesmím. Ale jednu věc vám říct můžu.“ Ustoupila o krok, otřela si tváře a upřímně na ně pohlédla. „Bez ohledu na to, jak závažně vypadají důkazy proti Stefanovi, nezabil pana Tannera. Vím, že to neudělal, protože vím, kdo je vrah. Je to ten samý člověk, který napadl Vickie i toho staříka pod mostem. A,“ zarazila se, aby sebrala myšlenky, „a Bonnie, myslím, že taky zabil Jang-ceho.“

„Jang-ceho?“ Bonnie se rozšířily oči. „Ale proč by zabíjel psa?“

„Nevím, ale byl tam tu noc, byl ve vašem domě. A byl… naštvaný. Je mi to líto, Bonnie.“

Bonnie omráčeně zavrtěla hlavou. Meredith se zeptala: „A proč o tom neřekneš policii?“

Elena se trochu hystericky zasmála. „To nejde. S tím si oni neporadí. To je další věc, kterou nemůžu vysvětlovat. Řekly jste, že mi pořád věříte – takže mi v tomhle prostě budete muset důvěřovat.“

Bonnie a Meredith pohlédly jedna na druhou a pak na přehoz na posteli, z kterého Elena nervózně vytahovala nitky. Nakonec Meredith řekla: „No dobře. Jak ti můžeme pomoct?“

„Já nevím. Asi nijak, pokud ne…“ Elena se zarazila, pohlédla na Bonnie a řekla s nadějí v hlase: „Pokud neumíš zjistit, kde je Stefan.“

Bonniiny hnědé oči vyjadřovaly upřímný zmatek. „Já? Ale jak bych to mohla zjistit?“ Ale když uslyšela, jak se Meredith překvapeně nadechla, došlo jí to. „Ale… ach…“

„Věděla jsi, kde jsem, když jsem se tenkrát vydala na hřbitov,“ vysvětlovala Elena. „A dokonce jsi předpověděla Stefanův příchod do školy.“

„Myslela jsem, že na paranormální jevy nevěříš,“ bránila se Bonnie chabě.

„Od té doby jsem pár věcí pochopila. Ostatně jsem ochotná věřit v cokoli, co pomůže najít Stefana. Pokud existuje alespoň nějaká šance, že to pomůže.“

Bonnie se nahrbila, jako by se pokoušela svou, již tak drobnou postavu ještě zmenšit. „Eleno, ty tomu nerozumíš,“ řekla nešťastně. „Nejsem zaškolená, není to něco, co bych uměla ovládat. A – a není to hra, už ne. Čím víc tyhle síly využíváš, tím víc využívají ony tebe. Nakonec tě pohltí celou a budou tě využívat neustále, ať už si to přeješ, nebo ne. Je to nebezpečné.“

Elena vstala, přešla k toaletce z třešňového dřeva a hleděla na ni nevidoucíma očima. Nakonec se obrátila.

„Máš pravdu, není to hra. A věřím ti, že to může být nebezpečné. Ale není to hra ani pro Stefana. Bonnie, já se bojím, že je tam někde venku a je hrozně zraněný. A není nikdo, kdo by mu pomohl; nikdo ho ani nehledá, jen jeho nepřátelé. Možná právě umírá. Možná… už je…“ Sevřelo se jí hrdlo. Sklonila hlavu nad toaletkou, přinutila se zhluboka nadechnout a pokoušela se uklidnit. Když vzhlédla, všimla si, že Meredith se dívá na Bonnie.

Bonnie narovnala ramena a seděla zase vzpřímeně. Hlavu měla vztyčenou a ústa odhodlaná. A v jindy jemném pohledu hnědých očí zářilo zarputilé světélko, když ho upřela na Elenu.

„Potřebujeme svíčku,“ řekla.

Zápalka škrtla a rozhořela se v temnotě a pak i svíčka vzplála silným jasným plamenem. Svíce propůjčovala Bonniině bledé tváři zlatavý nádech, když se nad ní sklonila.

„Budu potřebovat, abyste mi obě pomohly se zaměřit,“ řekla. „Dívejte se do plamene a myslete na Stefana, představte si ho před svým duševním zrakem. Bez ohledu na to, co se bude dít, dívejte se dál do plamene. A hlavně nic neříkejte.“

Elena přikývla a pak už byl jediným zvukem v pokoji jejich tichý dech. Plamen poblikával a tančil a halil tři dívky na zkřížených nohou do hry světel a stínů. Bonnie měla zavřené oči a zvolna a zhluboka dýchala, jako když usíná.

Stefan, myslela si Elena a dívala se do plamene. Pokoušela se do té představy vložit celou svou vůlí. Vykreslila si ho v mysli s využitím všech svých smyslů, vyčarovala si ho jako živého. Drsnost jeho vlněného svetru na tváři, vůni kožené bundy, sílu jeho paží, když ji objímal. Ach, Stefane…

Bonniiny řasy se zachvěly a zrychlil se jí dech, jako když má spáč těžký sen. Elena pevně hleděla dál do plamene, ale když Bonnie porušila ticho, projel jí mráz po páteři.

Nejdřív to byl jen vzdech, jako když ji něco bolí. Pak Bonnie trhla hlavou a vyrážela rychlé výdechy, které přešly ve slova.

„Sám…“ řekla a zarazila se. Elena zaťala nehty do dlaně. „Sám… v temnotě,“ pokračovala Bonnie. Hlas měla vzdálený a zmučený.

Chvíli bylo opět ticho, ale pak se Bonnie rychle rozhovořila.

„Je tu zima a tma. A já jsem sám. Něco je za mnou… je to drsné a tvrdé. Skála. Předtím to bolelo, ale teď už ne. Teď už jsem znecitlivělý zimou. Je taková zima…“ Bonnie se zavrtěla, jakoby se pokoušela před něčím uhnout a pak se zasmála hrozným smíchem, který zněl skoro jako vzlyk. „To je… legrační. Nikdy jsem si nemyslel, že budu tolik toužit po slunci. Ale tady je pořád tma. A zima. Vodu mám až po krk a je jako led. A to je taky legrační. Všude je voda – a já umírám žízní. Mám takovou žízeň… bolí to…“

Elena cítila, jak se jí sevřelo hrdlo. Bonnie se dostala do Stefanovy mysli a kdoví, co tam může objevit? Stefane, řekni nám, kde jsi, přála si zoufale. Rozhlédni se; řekni, co vidíš.

„Žízeň. Potřebuju… život?“ Bonniin hlas byl plný pochyb, jako by si nebyla jistá, jak má určitou vizi přeložit. „Jsem slabý. On řekl, že já vždycky budu ten slabší. On je silný… je to zabiják. Ale to já jsem taky. Zabil jsem Katherine; možná si zasloužím zemřít. Proč to prostě nevzdat?“

„Ne!“ vykřikla Elena dřív, než se stihla zarazit. V tom okamžiku zapomněla na vše, kromě Stefanovy bolesti. „Stefane…“

„Eleno!“ vykřikla ve stejný okamžik prudce Meredith. Ale Bonnie prudce přepadla hlava dopředu a proud slov ustal. Elena si s hrůzou uvědomila, co udělala.

„Bonnie, jsi v pořádku? Můžeš ho znovu najít? Nechtěla jsem…“

Bonnie zvedla hlavu. Oči měla nyní otevřené, ale nedívaly se ani na svíčku, ani na Elenu. Zíraly bez výrazu rovně dopředu. Když promluvila, měla zastřený hlas a Eleně se zastavilo srdce. Nebyl to hlas Bonnie, ale Elena ho poznala. Slyšela ho z Bonniiných úst již jednou, na hřbitově.

„Eleno,“ řekl ten hlas, „nechoď k mostu. Je tam Smrt, Eleno. Čeká tam tvá smrt.“ Pak se Bonnie zhroutila.

Elena ji popadla za ramena a zatřásla. „Bonnie!“ skoro křičela. „Bonnie!“

„Co… ale ne. Nechte mě.“ Bonnie měla slabý a roztřesený hlas, ale už to byl její vlastní. Stále zůstávala předkloněná, položila si ruku na čelo.

„Bonnie, jsi v pořádku?“

„Myslím, že jo… ano. Ale bylo to tak divné.“ Zostřila tón a se zamrkáním vzhlédla: „Eleno, co to říkal o tom, že je vrah?“

„Ty si to pamatuješ?“

„Pamatuju si všechno. Nedovedu to popsat, bylo to příšerné. Ale co to znamená?“

„Nic,“ odpověděla Elena. „Jenom má halucinace.“

„On?“ vložila se do toho Meredith. „Opravdu si myslíš, že se naladila na Stefanovu mysl?“

Elena přikývla, oči ji pálily a pohlédla stranou. „Ano, myslím si, že to byl Stefan. Musel být. A myslím, že nám dokonce řekla, kde je. Pod Wickery Bridge, ve vodě.“

3.

onnie zůstala zírat. „Nevzpomínám si na nic o mostu. Neměla jsem pocit, že je to most.“

„Ale sama jsi to řekla, na konci. Myslela jsem, že si pamatuješ…“ Eleně odumřela slova na rtech. „Tuhle část si nepamatuješ,“ řekla nevýrazně. A nebyla to otázka.

„Pamatuju si, že jsem byla sama na nějakém tmavém a studeném místě a cítila jsem slabost… a žízeň. Nebo to byl hlad? Nevím, ale potřebovala jsem… něco. A skoro jsem si přála umřít. A pak jsi mě probudila.“

Elena a Meredith si vyměnily pohled. „A potom, Bonnie, jsi řekla ještě jednu věc, takovým divným hlasem. Říkalas, abychom nechodily k mostu.“

„Řekla, abys ty nechodila k mostu,“ opravila ji Meredith. „Právě ty, Eleno. Řekla, že tě tam čeká smrt.“

„Je mi jedno, co tam čeká,“ odpověděla Elena. „Pokud je tam Stefan, tak tam půjdu.“

„Půjdeme tam všechny,“ prohlásila Meredith.

Elena zaváhala. „Nemůžu to od vás žádat,“ odpověděla pomalu. „Může se tam skrývat nebezpečí – takové povahy, které neznáte. Asi bude nejlepší, když tam půjdu sama.“

„To si děláš srandu?“ rozčílila se Bonnie a vystrčila bradičku. „My milujeme nebezpečí. Chci být v hrobě mladá a krásná, vzpomínáš?“

„To neříkej,“ rychleji zarazila Elena. „Ty sama jsi nás upozorňovala, že tohle není hra.“

„Není to hra ani pro Stefana,“ připomněla jim Meredith. „Pokud tu budeme postávat, moc mu nepomůžeme.“

Elena už si svlékla kimono a mířila k šatníku. Pak se zarazila.

„Robert,“ připomněla. „Nedostaneme se kolem něj ke vstupním dveřím, i kdyby spal.“

Všechny tři najednou se otočily k oknu.

„Paráda,“ vydechla Bonnie.

Když vylézaly z okna na strom, Elena si uvědomila, že přestalo sněžit. Ale studený vzduch na tvářích jí připomněl Damonova slova. Zima je nelítostné období, pomyslela si a zachvěla se.

Všechna světla v domě byla zhasnutá, včetně těch v obýváku. Robert už šel zřejmě spát. I přesto Elena zadržovala dech, když se kradli kolem setmělých oken. Meredith měla auto o kousek dál po silnici. Na poslední chvíli se Elena rozhodla vzít s sebou i kus provazu a tak potichoučku otevřela dveře od garáže. Drowning Creek má silný proud a brodění by mohlo být nebezpečné.

Jízda na kraj města probíhala napjatě. Když míjely okraj lesa, vzpomněla si Elena, jak na ni foukaly listy na hřbitově. Zvlášť dubové listy.

„Bonnie, mají dubové listy nějaký zvláštní význam? Neříkala o nich něco tvoje babička?“

„No, prý byly posvátné pro druidy. To byly všechny stromy, ale duby byly nejposvátnější. Mysleli si, že jim duch stromů přináší moc.“

Elena o tom v duchu uvažovala. Když přijely na most a vystoupily z auta, věnovala dubům na pravé straně silnice nejistý pohled. Ale noc byla jasná a podivně klidná, žádný větřík nerozechvíval suché hnědé listy, které ještě zůstaly na větvích.

„Hlídejte, jestli se neobjeví ten havran,“ upozornila Bonnie a Meredith.

„Havran?“ podivila se Meredith. „Jako ten havran před Bonniiným domem tu noc, co umřel Jang-ce?“

„Tu noc, co byl Jang-ce zabit. Ano.“ Elena se blížila k tmavým vodám Drowning Creeku s prudce rozbušeným srdcem. Navzdory svému jménu to nebyl potok, ale dravě proudící říčka s jílovitými břehy. Nad ní se klenul Wickery Bridge, dřevěná konstrukce stará skoro celé století. Kdysi bývala dost pevná, aby unesla vozy, teď to byl už jenom most pro pěší, který skoro nikdo nepoužíval, protože byl stranou všech hlavních cest. Je to holé, opuštěné a nevlídné místo, pomyslela si Elena. Místy ležel na zemi sníh.

Navzdory svým statečným slovům se Bonnie držela zpátky. „Pamatujete, jak jsme šly přes tenhle most naposledy?“ zeptala se.

Až moc dobře, pomyslela si Elena. Naposledy, když přecházely most, pronásledovalo je… něco… ze hřbitova. Nebo někdo, uvažovala.

„Ještě přes něj nepůjdeme,“ zarazila je. „Nejdřív se pod něj musíme podívat z téhle strany.“

„Kde našli toho staříka s rozsápaným hrdlem,“ zamumlala Meredith, ale pokračovala v cestě.

Světla auta osvětlovala pouze malý úsek břehu pod mostem. Když Elena vystoupila z úzkého pruhu světla, pocítila studený závan zlé předtuchy. Smrt čeká, řekl ten hlas. Je Smrt tam dole?

Chodidla jí podklouzla na vlhkých zabahněných kamenech. Slyšela jen šumění vody a jeho dutou ozvěnu odrážející se od mostu nad její hlavou. Ačkoli napínala zrak, jediné, co dokázala v té tmě vidět, byl holý břeh a dřevěné vzpěry mostu.

„Stefane?“ zašeptala a byla skoro ráda, že hučení vody ta slova pohltilo. Cítila se jako člověk, který volá v prázdném domě ‚Je tu někdo?‘ a přitom se bojí odpovědi.

„Tohle není správně,“ ozvala se za ní Bonnie.

„Co tím myslíš?“

Bonnie se rozhlížela, mírně vrtěla hlavou a tělo měla napjaté soustředěním. „Prostě mám špatný pocit. Já ne… no, předtím jsem řeku neslyšela. Neslyšela jsem nic, jen mrtvé ticho.“

Eleně pokleslo srdce úděsem. Nějaká část hluboko v ní věděla, že Bonnie má pravdu, že Stefan není na tomhle divokém a opuštěném místě. Ale jiná část byla příliš vyděšená, než aby naslouchala.

„Musíme se přesvědčit,“ prohlásila sevřeným hlasem a pokročila dál do tmy. Hledala cestu hmatem, protože nic neviděla. Ale nakonec musela připustit, že tu není žádná známka, že by tu někdo v poslední době byl. Ani žádná tmavá hlava ve vodě. Otřela si studené zablácené dlaně o džíny.

„Můžeme ještě zkontrolovat druhou stranu Wickery Bridge,“ řekla Meredith a Elena mechanicky přikývla. Ale ani nepotřebovala vidět Bonniin výraz, aby věděla, co najdou. Jsou na špatném místě.

„Pojďme odsud vypadnout,“ prohlásila a šplhala porostem k pruhu světla za mostem. Když se tam dostaly, Elena ztuhla.

Bonnie zalapala po dechu: „Ach Bože…“

„Zpátky,“ zasyčela Meredith. „Nahoru po břehu.“

Proti autu se jasně rýsovala temná postava. Elena zírala s divoce bušícím srdcem a nedokázala rozlišit nic jiného, než že jde o mužskou postavu. Tvář skrývala tma, ale měla z něj děsivý pocit.

Blížil se k nim.

Skrčily se mimo jeho dohled a přitiskly se k bahnitému břehu pod mostem. Snažily se být úplně neviditelné. Elena cítila, jak se Bonnie vedle ní třese a jak Meredith jí svírá paži.

Odsud neviděly nic, ale náhle uslyšely na mostě kroky. Sotva se odvažovaly dýchat a tiskly se jedna k druhé. Zvedly tváře a naslouchaly těžkým krokům kráčejícím po dřevěných prknech. Pomalu se vzdalovaly.

Prosím, ať pokračují dál, přála si Elena. Prosím…

Kousla se do rtu a pakl Bonnie tiše zanaříkala a její ledová ruka našla Eleninu. Kroky se vracely.

Měla bych odsud vypadnout, pomyslela si Elena. Chce mě, ne moje kamarádky. Sám to řekl. Měla bych odsud vylézt a postavit se mu, možná by pak nechal Bonnie a Meredith odejít. Ale ten žhavý vztek, který ji spaloval ráno, už shořel na popel. Ani veškerou silou své vůle se nedokázala pustit Bonniiny ruky, nedokázala se jí vytrhnout.

Kroky teď zněly přímo nad nimi. Pak na chvíli nastalo ticho, které následoval klouzavý zvuk na břehu.

Ne, pomyslela si Elena a celé tělo se jí chvělo strachy. On jde dolů. Bonnie zasténala a schovala hlavu Eleně na rameni. Elena cítila, jak jí tuhne každý sval v těle, když zahlédla pohyb – chodidla a nohy – vynořující se ze tmy. Ne…

„Co tam dole proboha děláte?“

Elenina mysl nejprve tu informaci odmítla zpracovat. Stále ještě byla naplněna děsem, takže málem vykřikla, když Matt učinil ještě jeden krok po břehu a nahlédl pod most.

„Eleno? Co to děláte?“ zopakoval.

Bonnie s trhnutím zvedla hlavu. Meredith prudce vydechla úlevou. Elena sama měla pocit, že ji zradí kolena.

„Matte,“ vydechla. Na víc se nezmohla.

Bonnie se projevila výrazněji. „A co tu děláš ty?“ Mluvila stále hlasitějším hlasem. „Chceš nám způsobit infarkt? Proč se tu proboha plížíš uprostřed noci?“

Matt vrazil ruku do kapsy a zazvonil drobnými. Když vylezly zpod mostu, viděly, že hledí na řeku. „Sledoval jsem vás.“

„Cože?“ nevěřícně se zeptala Elena.

Zdráhavě k ní otočil tvář. „Sledoval jsem vás,“ zopakoval. Měl napjatá ramena. „Domyslel jsem si, že vymyslíte, jak se dostat přes tetu a znovu vyrazíte ven. Takže jsem si počkal v autě naproti přes ulici a sledoval váš dům. Jsem si jistý, že jste vylezly oknem. A pak jsem vás sledoval sem.“

Elena nevěděla, co říct. Zlobila se na něj. Samozřejmě, bylo dost pravděpodobné, že to udělal, jen aby dostál slibu, který dal Stefanovi. Ale představa, jak Matt sedí venku ve svém otřískaném starém Fordu, bez večeře, k smrti mrzne… pocítila bolestivé sevření, které raději nechtěla blíže zkoumat.

Opět pohlédl na řeku. Přikročila k němu a tiše řekla: „Omlouvám se, Matte. Za to, jak jsem se chovala doma i… i za…,“ asi minutu hledala slova a pak to vzdala. Za všechno, pomyslela si zoufale.

„No, já se zas omlouvám, že jsem vás vyděsil.“ Obrátil se a pohlédl jí do tváře, jako by se tím vše urovnalo. „A teď mi řekněte, co tu proboha děláte?“

„Bonnie myslela, že by tady mohl být Stefan.“

„Bonnie si to nemyslela,“ opáčila Bonnie. „Bonnie řekla rovnou, že jsme na špatném místě. Hledáme místo, kde je ticho, kde nejsou žádné zvuky. A uzavřené. Cítila jsem se… obklopená,“ vysvětlila Mattovi.

Matt na ni opatrně hleděl, jako by ho mohla uštknout. „Ano, to určitě ano.“

„Kolem mě byly kameny, ale ne jako ty z řeky.“

„Ehm, to asi nebyly.“ Pohlédl tázavě na Meredith, která se nad ním slitovala.

„Bonnie měla vidění,“ vysvětlila.

Matt o kousek ustoupil a Elena zahlédla jeho profil ve světle reflektorů. Z jeho výrazu poznala, že neví, zda má odejít, nebo je odvézt do nejbližšího sanatoria pro duševně choré.

„To není žádný vtip,“ potvrdila. „Bonnie je médium, Matte. Vím, že jsem vždycky říkala, že na tyhle věci nevěřím, ale mýlila jsem se. Ani nevíš, jak moc jsem se mýlila. Dnes večer se… se nějak naladila na Stefanovu mysl a zahlédla místo, na kterém je.“

Matt se zhluboka nadechl. „Aha, dobře…“

„Nechovej se tak blahosklonně! Já nejsem pitomá, Matte, a říkám ti, že to tak bylo. Byla tam se Stefanem, říkala věci, které ví jen on. A viděla místo, kde je uvězněn.“

„Uvězněn,“ řekla Bonnie. „To je ono. Rozhodně to nebylo nic tak otevřeného jako řeka. Ale byla tam voda, sahala mi až po krk. Jemu po krk. A kolem byly kamenné zdi, pokryté hustým mechem. Voda byla ledově studená a nehybná a páchla.“

„Ale co jsi viděla?“ ptala se Elena.

„Nic, bylo to, jako bych byla slepá. Nějak jsem věděla, že kdyby se tam dostal i ten nejslabší paprsek světla, viděla bych, ale nešlo to. Byla tam tma jako v kobce.“

„Jako v kobce…“ Elenou projel mráz. Pomyslela na ten zřícený kostel na kopci nad hřbitovem. Tam byla kobka, kobka, o které si jednou myslela, že se otevřela.

„Ale v kobce by nebylo tak mokro,“ oponovala Meredith.

„Ne… ale pak už mě nenapadá, co by to mohlo teda být,“ přemýšlela Bonnie. „Stefan nebyl úplně při smyslech; byl slabý a zraněný. A měl hroznou žízeň…“

Elena chtěla Bonnie přerušit, ale udělal to za ni Matt.

„Já ti povím, jako co mi to připadá,“ řekl.

Dívky na něj pohlédly, jak tam tak stál kousek od nich jako tajný špeh. Skoro na něj zapomněly.

„Jako co?“ zeptala se Elena.

„Jako studna.“

Elena zamžikala a vzedmulo se v ní vzrušení. „Bonnie?“

„To by mohlo být ono,“ pronesla Bonnie pomalu. „Velikost a ty zdi a všechno, to by sedělo. Ale studna je otevřená, to bych viděla alespoň hvězdy.“

„Ne, pokud byla zakrytá,“ pokračoval Matt. „Spousta starých farem v okolí má studny, které se už nepoužívají, a někteří farmáři je zakrývají, aby do nich nespadly děti. Moji prarodiče to tak dělají.“

Elena už nedokázala skrývat své vzrušení. „To by mohlo být ono. To musí být ono. Bonnie, vzpomeň si, přece jsi říkala, že je tam pořád tma.“

„Ano, čišel z toho takový jakýsi podzemní pocit.“ Bonnie byla také vzrušená, ale Meredith je přerušila věcným dotazem.

„Kolik studní myslíš, že je ve Fell’s Church, Matte?“

„Zřejmě desítky,“ odpověděl. „Ale zakrytých? Těch tolik není. A pokud naznačujete, že někdo Stefana strčil do zakryté studny, nemůže to být nikde, kde by to lidé viděli. Spíš nějaké odlehlé místo…“

„Jeho auto se našlo na téhle cestě,“ připomněla Elena.

„Tak to by mohla být na pozemcích starýho Franchera,“ uvažoval Matt.

Pohlédli jeden na druhého. Francherova farma byla zřícená a opuštěná tak dlouho, kam paměť sahá. Stála uprostřed lesů a lesy si ji vzaly zpět už skoro před celým stoletím.

„Jedem,“ dodal Matt prostě.

Elena mu položila ruku na paži. „Tak ty věříš…?“

Na okamžik pohlédl stranou. „Nevím, čemu mám věřit,“ přiznal nakonec. „Ale pojedu.“

Rozdělili se do obou aut; Matt s Bonnie jeli vepředu, za nimi Meredith s Elenou. Matt odbočil na nepoužívanou cestu vedoucí do lesů a pokračoval po ní, dokud se úplně nevytratila.

„Odsud už musíme pěšky,“ oznámil.

Elena byla šťastná, že ji napadlo vzít provaz; budou ho potřebovat, pokud je Stefan doopravdy ve Francherově studni. A pokud není…

O tom nebude přemýšlet.

Nebylo snadné dostat se skrz les, zvlášť potmě. Podrost byl hustý a větve se natahovaly a lapaly je za šaty. Kolem nich poletovaly můry a otíraly se Eleně o tvář neviditelnými křídly.

Konečně došli na mýtinu. Základy staré farmy byly ještě rozeznatelné, kameny nyní poutaly k zemi ostružinové šlahouny a plevel. Komín byl z větší části ještě nedotčený, jen v místech, kde ho kdysi spojoval cement, nyní zely duté díry – vypadal jako rozpadající se pomník.

„Studna bude někde vzadu,“ prohlásil Matt.

Nakonec ji našla Meredith a zavolala ostatní. Shromáždili se okolo a hleděli na plochý kamenný kvádr, který byl skoro v úrovni země.

Matt se sklonil a zkoumal rostliny a půdu kolem. „Nedávno s tím někdo hýbal,“ oznámil.

Eleně začalo srdce tlouct zoufalou nadějí. Cítila tep až v hrdle i v konečcích prstů. „Tak to sundáme,“ prohlásila hlasem sotva silnějším než šepot.

Kamenný blok byl tak těžký, že jím Matt nedokázal ani pohnout. Nakonec všichni čtyři tlačili a zapírali se patami o zem, dokud se blok s neochotným zasténáním o kousek neposunul. Jakmile se mezi kamenem a studnou objevila škvírka, mohl Matt použít větev jako páčidlo a mezeru rozšířit. Pak všichni znovu zatlačili.

Když už byla mezera dost velká, aby se tam vešla hlava a ramena, Elena se sklonila a nakoukla dovnitř. Skoro se bála doufat.

„Stefane?“

Těch několik sekund, kdy se nakláněla nad tím tmavým prostorem, pokoušela se zrakem proniknout temnotu a slyšela jen rachocení kamínků, které uvolnila, bylo zoufale trýznivých. Pak se však ozval i jiný zvuk.

„Kdo to…? Eleno?“

„Ach Stefane!“ Hlava se jí zatočila úlevou. „Ano, jsem tu, všichni jsme tady a pomůžeme ti ven. Jsi v pořádku? Nejsi zraněný?“ Jediné, co jí zabránilo skočit tam za ním, byla Mattova ruka, která ji uchopila vzadu za oděv. „Stefane, vydrž, máme s sebou provaz. Řekni, že jsi v pořádku.“

Ozval se matný, skoro neznatelný zvuk, ale Elena poznala, co to bylo. Smích. Stefanův hlas byl slabý, ale srozumitelný. „Už mi bylo… líp,“ řekl. „Ale jsem… naživu. Kdo je to s tebou?“

„To jsem já, Matt,“ ozval se Matt, pustil Elenu a naklonil se přes okraj sám. Elena byla skoro v extázi nadšením, ale všimla si, že má lehce zmatený výraz. „A taky Meredith a Bonnie. Hodím ti dolů provaz… tedy, pokud tě Bonnie nepřemístí telekinezí.“ Stále ještě na kolenou se Matt ohlédnul po Bonnie.

Plácla ho přes hlavu. „O tomhle nevtipkuj! Vytáhněte ho ven.“

„Ano, madam,“ přikývnul Matt poněkud zmateně. „Tady, Stefane, musíš si to uvázat kolem sebe.“

„Ano,“ přikývnul Stefan. Nediskutoval o prstech znecitlivělých zimou nebo o tom, zda dokážou zvednout jeho váhu. Jinak to prostě nepůjde.

Příští čtvrthodina byla pro Elenu příšerná. Všichni čtyři museli napnout své síly, aby dostali Stefana ven, ačkoli Bonnie přispívala hlavně mohutným povzbuzováním, kdykoli zastavili, aby nabrali dech. Ale nakonec se Stefanovy ruce konečně zachytily okraje studny a Matt se natáhnul, aby ho uchopil pod rameny.

A pak ho již Elena držela v náručí, objímala pažemi jeho hruď. Dokázala poznat, jak moc je to špatné, podle jeho nepřirozené nehybnosti a ochablého těla. Využil posledních zbytků sil, aby jim pomohl dostat ho ze studny; ruce měl pořezané a krvavé. Ale co Elenu znepokojovalo nejvíce, byla skutečnost, že tyto ruce nereagovaly na její zoufalé objetí.

Když ho konečně pustila, aby se na něj mohla podívat, všimla si, že má voskovou pleť a černé kruhy pod očima. Pokožku měl tak studenou, až ji to vyděsilo.

Nervózně pohlédla na ostatní.

Matt se ustaraně mračil. „Raději bychom ho měli co nejrychleji dopravit na kliniku. Potřebuje doktora.“

„Ne!“ Slabý a drsný hlas vydala ochablá postava v Elenině náručí. Cítila, jak se Stefan dává dohromady a pomalu zvedá hlavu. Jeho zelené oči se ponořily do jejích a všimla si, jaká naléhavost se v nich skrývá.

„Žádní… doktoři.“ Očima se vpaloval do jejích. „Slib mi to… Eleno.“

Elenu pálily oči, které byly zalité slzami. „Slibuji,“ zašeptala. Pak ucítila, že cokoli ho drželo při síle, ten proud čiré vůle a odhodlání zkolaboval. Zhroutil se v bezvědomí do jejího objetí.

4.

le on musí k doktorovi. Vždyť vypadá na umření!“ přela se Bonnie.

„To nejde. Teď ti to nemůžu vysvětlovat. Prostě ho odvezeme domů, dobře? Je promočený a mrzne tu. Pak si o tom můžeme promluvit.“

Dostat Stefana přes les dalo dost práce, aby na chvíli nepřemýšleli vůbec o ničem jiném. Zůstával v bezvědomí, a když ho konečně položili na zadní sedadlo Mattova auta, byli všichni vyčerpaní a potlučení a taky mokří od jeho promočených šatů. Elena si položila jeho hlavu na klín a zamířili k penzionu. Meredith a Bonnie jely za nimi.

„Je tam rozsvíceno,“ upozornil Matt, když zaparkovali před velkou rezavou budovou. „Paní Flowersová je asi vzhůru, ale dveře budou zřejmě zamčené.“

Elena jemně položila Stefanovu hlavu a vyklouzla z auta. V jednom z oken problesklo světlo, jak něčí ruka odsunula závěs. Pak zahlédla siluetu hlavy a ramenou, jak se kdosi díval dolů.

„Paní Flowersová!“ zavolala a mávala. „To jsem já, Elena Gilbertová. Našli jsme Stefana a potřebujeme otevřít!“

Postava u okna se nepohnula ani nezareagovala na její slova. Přesto se z jejího postoje dalo usoudit, že stále hledí na ně dolů.

„Paní Flowersová, máme Stefana,“ zavolala znovu a posunky ukazovala na osvětlený interiér auta. „Prosím!“

„Eleno! Už je odemčeno!“ ozval se Bonniin hlásek z terasy a Elena se odpoutala od postavy v okně. Když pak opět vzhlédla, viděla už jen, jak závěs padá zpět na své místo, a pak světlo v patře zhaslo.

Bylo to divné, ale neměla čas nad tím dumat. Pomohla s Meredith Mattovi zvednout Stefana a vynést ho po schodech ke vchodu.

Dům byl uvnitř tmavý a tichý. Elena vedla ostatní po schodech proti dveřím a pak do druhého patra. Pak vešli do pokoje a Elena požádala Bonnie, aby otevřela dvířka na neosvětlené úzké schodiště.

„Kdo by po tom všem… co se nedávno stalo… nechával vchodové dveře otevřené?“ hekal Matt, jak vlekli své bezvládné břemeno. „Musí bejt cvok.“

„Ona je cvok,“ poznamenala Bonnie shora a otevřela dveře na vrcholu schodiště. „Když jsme tu byly posledně, mluvila o nejpodivnějších…“ zalapala po dechu úlekem.

„Co se stalo?“ zeptala se Elena. Ale když přišli nahoru, uviděla to sama.

Zapomněla, v jakém stavu pokoj minule opustili. Truhly plné šatstva byly zpřevracené a poházené, jako kdyby si s nimi nějaký obr házel ode zdi ke zdi. Jejich obsah byl rozesetý po celé podlaze, spolu s předměty z toaletky a stolů. Nábytek byl převrácený a vyražené okno pouštělo dovnitř ledový vítr. Byla rozsvícená jen jedna lampa v rohu, která vrhala groteskní stíny na strop.

„Co se tu stalo?“ vydechl Matt.

Elena neodpověděla, dokud nepoložili Stefana na postel. „Nevím to jistě,“ odpověděla a byla to pravda, i když jen tak tak. „Ale bylo to takhle už včera. Matte, pomůžeš mi? Musíme ho převléct do suchého.“

„Najdu ještě jednu lampu,“ řekla Meredith, ale Elena rychle zaprotestovala.

„Ne, vidíme dobře. Spíš zkus rozdělat oheň.“

Z jedné dokořán otevřené truhly koukal froté župan tmavé barvy. Elena ho zvedla a začali s Mattem Stefana svlékat z mokrých šatů. Když mu stahovala promočený svetr, všimla si jeho krku a úlekem strnula.

„Matte, mohl bys… mohl bys mi podat ten ručník?“

Jakmile se Matt otočil, honem stáhla svetr a zabalila Stefana do županu. Když jí Matt podal ručník, uvázala ho Stefanovi kolem krku jako šálu. Puls se jí rozeběhl a mysl uháněla jako o závod.

Není divu, že je tak slabý a bez života. Panebože. Musí ho prohlédnout a zjistit, jak je to zlé. Ale to nejde, když je tu Matt a ostatní.

„Jedu pro doktora,“ oznámil Matt napjatým hlasem a upíral oči na Stefanovu tvář. „Potřebuje pomoc, Eleno.“

Elena zpanikařila. „Matte, prosím tě ne. On… on má hrůzu z doktorů. Nevím, co by se stalo, kdybys sem nějakého přivedl.“ Opět to byla pravda, i když ne celá. Měla tušení, co by Stefanovi pomohlo, ale nemohla mu pomoci, dokud tu budou ostatní. Naklonila se nad Stefanem, třela mu ruce svými a pokoušela se přemýšlet.

Co má dělat? Chránit Stefanovo tajemství i za cenu jeho života? Nebo ho zradit, aby ho zachránila? A zachránilo by ho vůbec, kdyby všechno řekla Mattovi, Bonnie a Meredith? Pohlédla na své přátele a pokoušela si představit jejich reakci, kdyby se dozvěděli pravdu o Stefanovi Salvatorovi.

Nebylo to k ničemu. Tohle nemůže riskovat. Šok a hrůza z toho zjištění skoro přivedly k šílenství samotnou Elenu. A pokud ona, která Stefana miluje, málem s křikem utekla, co by udělali tihle tři? A taky je tu vražda pana Tannera. Kdyby věděli, co je Stefan zač, dokázali by vůbec uvěřit v jeho nevinu? A nebo by ho v hloubi srdce už navždycky podezřívali?

Elena zavřela oči. Je to prostě příliš nebezpečné. Matt, Bonnie a Meredith jsou jejími přáteli, ale tuhle jedinou věc s nimi sdílet nemůže. Na celém světě není nikdo, komu by tohle tajemství mohla svěřit. Musí si ho nechat jen pro sebe.

Napřímila se a pohlédla na Matta. „Bojí se doktorů, ale zdravotní sestra by možná prošla.“ Obrátila se ke krbu, kde se činily Bonnie a Meredith. „Bonnie, co tvoje sestra?“

„Mary?“ Bonnie pohlédla na hodinky. „Tento týden slouží na klinice prodloužené směny, ale teď už by měla být doma. Jenže…“

„Takže to půjde. Matte, jeď prosím tě s Bonnie a poproste Mary, jestli by se nepřišla podívat na Stefana. Pokud si bude taky myslet, že potřebuje doktora, přestanu se hádat.“

Matt zaváhal a pak prudce vydechl. „Tak dobře. Pořád si myslím, že nemáš pravdu, ale dobře – pojďme Bonnie. Zkusíme porušit pár dopravních předpisů.“

Když vyrazili ke dveřím, Meredith zůstala u krbu a pozorovala Elenu svým klidným tmavým pohledem.

Elena se přiměla do nich pohlédnout. „Meredith… myslím si, že byste měli jít všichni.“

„Opravdu?“ Ty tmavé oči se dál bez zakolísání vpíjely do jejích, jako kdyby se pokoušely proniknout skrz a číst v její mysli. Ale Meredith už nepoložila žádné další otázky. Po chvíli přikývla a beze slova se vydala za Mattem a Bonnie.

Když Elena uslyšela bouchnutí dveří pod schody, spěchala pro převrácenou lampu a rozsvítila ji u postele. Konečně alespoň může prohlédnout Stefanova zranění.

Měl horší barvu než předtím; byl doslova bílý jako plátno, na kterém ležel. I rty měl bílé a Elena si náhle vzpomněla na Thomase Fella, zakladatele Fell’s Church. Nebo spíš na sochu Thomase Fella, jak leží vedle své ženy, vytesaný do kamenného víka jejich hrobky. Stefan měl barvu onoho mramoru.

Škrábance na rukou sice byly jasně rudé, ale již nekrvácely. Něžně mu natočila hlavu, aby mu mohla prohlédnout krk.

A byly tam. Automaticky se dotkla stejných ranek na vlastním krku, jako by si chtěla potvrdit jejich totožnost. Ale Stefan neměl jen maličké ranky. Byly to hluboké surové rýhy do masa. Vypadal, jako by ho potrhalo nějaké zvíře, které se mu pokoušelo prokousnout hrdlo.

Zděšené Eleny se opět zmocnil doběla rozžhavený hněv. A s ním i nenávist. Uvědomila si, že navzdory znechucení a zlobě předtím k Damonovi necítila skutečnou nenávist. Ne doopravdy. Ale teď… teď ho nenáviděla.

Cítila nenávist s takovou intenzitou, jako nikdy v životě nepociťovala vůči nikomu jinému. Chtěla mu ublížit, přála si, aby za to zaplatil. Kdyby měla v tu chvíli po ruce dřevěný kolík, proklála by jím Damonovi srdce bez nejmenšího slitování.

Ale právě teď musela myslet na Stefana. Byl tak děsivě nehybný. To pro ni bylo nejhorší – ta naprostá nepřítomnost jakéhokoli napětí v jeho těle, ta prázdnota. To je ono. Jakoby opustil tohle tělo a zanechal jí jen prázdnou nádobu.

„Stefane!“ Zatřásla s ním bez nejmenšího účinku. Rukou zkoušela na jeho studené hrudi najít puls. Pokud nějaký měl, byl příliš slabý, než aby ho cítila.

Klid, Eleno, poroučela si a vzdorovala náporu paniky. Vzadu v mysli se jí ozýval hlásek: „A co když je mrtvý? Co když je opravdu mrtvý a nic, co uděláš, už ho nezachrání?“

Rozhlédla se po pokoji a všimla si rozbitého okna. Pod ním na podlaze ležely úlomky skla. Přešla tam a jeden z nich zvedla. Všimla si, jak se ve světle ohně třpytí. Hezká věc, ostrá jako žiletka, pomyslela si. A pak zatnula zuby a úmyslně se řízla do prstu.

Zalapala po dechu bolestí. Po chvíli se z ranky začala valit krev a stékala jí po prstu, jako vosk po svíci. Rychle si klekla ke Stefanovi a přiložila prst k jeho rtům.

Druhou rukou mu tiskla bezvládnou dlaň, cítila tvrdost jeho stříbrného prstenu. Nehybná jako socha klečela vedle něho a čekala.

První jemný náznak reakce málem nepostřehla. Upírala pohled na jeho tvář a tak postřehla lehké nadzvednutí hrudníku jenom periferním viděním. Ale pak se rty dotýkající se jejích prstů malinko zachvěly a rozevřely a Stefan reflexivně polknul.

„To je ono,“ zašeptala Elena. „Do toho, Stefane.“

Zachvěly se mu řasy a s přívalem radosti si uvědomila, že jí vrací stisk prstů. Znovu polknul.

„Ano.“ Počkala, dokud nezamrkal a pomalu neotevřel oči, a pak se teprve posadila k němu. Jednou rukou bojovala s vysokým límečkem své mikiny a odhrnula látku stranou.

Ty zelené oči byly ještě omámené a unavené, ale už v nich opět byla stará známá tvrdohlavost. „Ne,“ protestoval Stefan drsným šepotem.

„Ale ty musíš, Stefane. Ostatní se za chvíli vrátí a přivedou zdravotní sestru. Musela jsem s tím souhlasit. A pokud na tom nebudeš natolik dobře, abys je přesvědčil, že nepotřebuješ do nemocnice…“ Ani větu nedokončila. Sama nevěděla, co by lékař nebo laboratorní technik mohl zjistit, kdyby Stefana vyšetřil. Ale viděla, že pochopil a že má obavy.

Ale Stefan vypadal ještě tvrdošíjněji a odvrátil od ní tvář. „Nemůžu,“ zašeptal. „Je to příliš nebezpečné. Už jsem vzal… příliš mnoho… včera v noci.“

Copak to bylo teprve včera v noci? Zdálo se jí, že od onoho zážitku uběhl snad celý rok. „Zabije mě to?“ zeptala se. „Stefane, odpověz mi! Zabije mě to?“

„Ne…,“ připustil zasmušilým hlasem. „Ale…“

„V tom případě to musíme udělat. A nehádej se se mnou!“ Elena se sklonila k němu, držela mu ruku ve své a cítila jeho pronikavou potřebu. Byla překvapená, že se vůbec snažil odolávat. Cítil se jako vyhladovělý před hostinou, který není schopen odtrhnout zrak od kouřících pokrmů, ale přesto odmítá jíst.

„Ne,“ opakoval Stefan a Elenu zalil pocit marnosti. Byl jediným člověkem, kterého znala, který byl stejně tvrdohlavý jako ona sama.

„Ale ano. A jestli nebudeš spolupracovat, říznu se ještě někam jinam, třeba na zápěstí.“ Předtím tiskla prst do prostěradla, aby zastavila k